Vůdce kmene po mně chce, abych sepsal všechny své vědomosti pro naše potomky. Hm. Ale co mám napsat? K čemu budou co platné zápisky jednoho starce z dávných věků? Svět se mění, neustále. Moc se mi do toho nechtělo, ale přesto jsem na jeho výzvu kývl. Budu psát jen to, co si budu myslet, že je důležité.
VAULTY
Stejně jako jiní členové kmene, i já pocházím z VAULTu. Před Válkou nechala vláda USA vybudovat velké podzemní kryty zvané VAULTy. V případě jaderné války to mělo být to nejbezpečnější místo na zemi. Válka nastala a mnoho lidí se přesunulo do těchto VAULTů.Po mnoho generací neměl nikdo odvahu z VAULTu odejít. Mnoho lidí se ve VAULTu narodilo, žilo, mělo rodinu a nakonec i pokojně umřelo. Lidé si pěstovali vlastní jídlo, recyklovali odpad a pili přečištěnou vodu. Takhle to mohlo jít dál ještě několik genererací. Kdyby se jednoho dne nepokazil čip řídící proces recyklace vody. Bez vodního čipu by VAULT-13 brzy zanikl. Něco se muselo stát.Šéf VAULTu vybral z osazenstva VAULTu jedince podle zdraví, věku, fyzické kondice atd. Pak nás nechal vytáhnout si z jeho ruky slámku. Vytáhl jsem si krátkou.Následující den jsem Vault opustil .
ŽIVOT VENKU
Mých prvních pár dní venku bylo příšerných. Neustále mě napadaly zmutované krysy a škorpióni. Moje jediné vodítko byla lokace VAULTu-15. Strávil jsem mnoho dní chůzí pouští, než jsem dorazil do malé osady, která se jmenovala Shandy Sands. Zastavil jsem se tu pro pomoc a tady jsem taky potkal Iana, člověka, co se vyznal v okolním světě lépe než já. Požádal jsem ho tedy, jestli by nechtěl cestovat se mnou. Jelikož se už dlouho nudil, neodporoval. Vyrazili jsme společně na cestu k VAULTu-15. Když jsme dorazili, VAULT-15 byl v troskách. Zničen vodou, větrem, časem a nájezdníky. Tento VAULT jisté neskrýval pomoc pro můj VAULT. Místnost s vodním čipem byla zavalena tunami kamení. Odešel jsem.Vydal jsem se na jih. Po nějaké době jsem narazil na rozkošné městečko JUNKTOWN. Tady jsem se naučil jednu základní věc: pokud děláš správné věci, můžeš na to doplatit. Mé svědomí ohledně na JUNKTOWNU je ale čisté a nečiním si žádné výčitky za to, co jsem tam udělal. Také jsem tam našel věrného psího přítele. Město JUNKTOWN bylo sice obchodní město, ale vodní čip tu nebyl. Alespoň mě nasměrovali na největší známé město HUB. Protože jsem žádnou jinou stopu jsem neměl, vydal jsem se tím směrem.HUB byl větší než JUNKTOWN a SHADY SANDS dohromady. Kdyby zde někdo umístil VAULT, nikdo by si ho ani nevšiml. Město bylo v dezolátním stavu, ale to se dalo očekávat. Trochu se mi ulevilo, když se mi podařilo najmout obchodníky s vodou, aby na čas zásobovaly můj rodný VAULT. Když se na to tak zpětně dívám, byla to velká chyba, tehdy jsem ovšem ještě nevěděl o těch ďábelských nestvůrách, co číhali v ruinách zaniklé civilizace.Několik drobných náznaků mě zavedlo do města ghoulů, NECROPOLIS. Bylo to místo, kde jsem poprvé narazil na velké mutanty ozbrojené těžkými zbraněmi neznámého původu. Zde bohužel našel svůj konec přítel Ian. Jeden SUPER-MUTANT ho upálil plamenometem. Nikdy jsem na to nedokázal zapomenout, dodnes před očima vidím hořící tělo svého přítele. Jeho oběť ale nebyla marná, vodní čip jsem našel pohřben hluboko pod povrchem města. Rychle jsem se vrátil do VAULTu. Byl jsem šťastný.
NEPŘÁTELÉ
I když byl šéf velmi rád, že mě vidí živého a že mám s sebou nesu vodní čip, byl znepokojen mým vyprávěním o mutantech. V tu chvíli jsem si taky uvědomil chybu, kterou jsem udělal s "obchodníky s vodou". Ukázat všem v širokém okolí, kde je VAULT, to byla chyba. Teď, když je známa jeho pozice, může být VAULT lehce napaden. Šéf mě pověřil novou misí. Najít a zneškodnit mutanty.Zašel jsem do HUBu. Vše bylo při starém. Pobyl jsem tam pár dní a sbíral informace. Nic zajímavého jsem ale nezjistil a tak jsem se prostě potuloval po městě, když jsem jednoho dne oknem starého zahlédl nějakého vězně. Jeho věznitelům jsem "vysvětlil" pravidla slušného chování a vězně jsem osvobodil. Ten chlapík se ukázal být členem jakési organizace, která si říkala BRATRSTVO OCELI. Protože už jsem neměl v HUBu co dělat, vydal jsem se tedy do sídla tohoto BRATRSTVA. Snad mi budou umět zodpovědět mé otázky.Než jsem se ovšem vůbec mohl vstoupit do jejich základny, musel jsem se stát jejich členem. A abych se jím mohl stát, musel jsem splnit jejich úkol. S nadějí, že to bude jednoduché a rychlé, jsem svolil. Opak byl pravdou. Putoval jsem dlouho, než jsem dorazil na místo označené jako KRÁTER, odkud jsem měl přinést určitou věc. Byla to obrovská jáma vyhloubená pravděpodobně jaderným výbuchem. Nikdy jsem se nesetkal tak zblízka s hrůzami války.Když jsem se vrátil do BRATRSTVA, všichni byli překvapeni, že jsem nejenže odolal vysoké radiaci, ale že nesu i předmět, který si vyžádali. Dali mi informace, které jsem potřeboval i nějaké vybavení. Vyzbrojil jsem se a vydal směrem k POHŘEBIŠTI.Po cestě jsem se ještě na skok zastavil v NECROPOLIS za starými známými. Bohužel všichni zde žijící ghoulové byli zmasakrováni a město ovládli mutanti. Našel jsem jednoho přeživšího ghoula, který mi vyprávěl, že mutanti dorazili krátce po mém odchodu. Přišli do města, aby se hledali lidi a obzvláště je zajímal jeden určitý. Z ghoulova vyprávění jsem zjistil, že hledají mě. S těžkým srdcem jsem pokračoval do POHŘEBIŠTĚ.
VUDCE
Město LOS ANGELES muselo být před Válkou největší na světě. POHŘEBIŠTĚ je ale zničeno už navždy. Kostry budov jsou rozžhavené díky stále svítícímu slunci. Ani vítr nenavštěvuje to město zkázy. Našel jsem zde tam mnoho nepřátel, ale i přátel. Dozvěděl jsem se také mnoho informací o mých PRAVÝCH nepřátelích. Hluboko v podzemí jsem narazil na toho ďábla co stál za zrodem všech těch mutantů. V temnotě zapomenutého VAULTu, jehož stěny byly pokryty lidským masem a nářky trpících procházely zdmi, jsem našel mnoho ďábelských nestvůr a mutantů.Zabil jsem jednoho z jejich přisluhovačů a vzal si jeho oblečení. Takto maskován jsem se vydal do hlubin VAULTu. Čím hlouběji jsem pokračoval do nitra, tím více masa pokrývalo zdi a tím hlasitější byl křik obětí. Nakonec jsem dorazil až k VUDCI. Zabil jsem tu zrůdu, aby jeho armáda už nemohla dál tyranizovat svět.
NÁDRZĚ
Ale můj úkol stále nebyl u konce. Dozvěděl jsem se, že VUDCE nechával pochytat lidi nedotčené radiací a posílal je do Nádrží, kde je transformoval na velká, groteskní monstra. Mutanty.Musím ty nádrže zničit. Protože pokud někdo jiný zaujme VUDCOVO místo, může si klidně vytvořit další armádu mutantů. Naštěstí mi moji přátele z BRATRSTVA dali několik stop a pomohli mi splnit úkol.Dorazil jsem tedy do místa zvaného Nádrže. Mnoho robotů a mutantů se pokusilo zkřížit mi cestu. Nikdo mě ale nemohl zastavit. Měl jsem úkol. Měl jsem cíl. A měl jsem pěkně velkej kvér. NA tomto místě bohužel zahynul i můj pes. Stal se obětí energetického pole. Stále mi chybí.Ještě ten den jsem vyhodil Nádrže do vzduchu spolu s celou uvnitř se skrývající armádou. Poslední věc, kterou jsem uslyšel, byl zvuk tříštících se Nádrží roztříštili a trosek dopadajících do pouště.
MUJ NÁVRAT DO VAULTU-13
Jaké bylo moje zklamání. Můj návrat nebyl návratem očekávaného hrdiny. Správce mě ani nepustil dovnitř a mluvil se před masivním hlavním vchodem. Řekl mi, že i když mé činy nebudou nikdy zapomenuty, nemůže mi nadále věřit a že musím opustit VAULT. Bastard jeden.Odešel jsem.Následující dny a týdny byly velmi těžké. Venku jsem našel několik dobrých přátel. Ti ale všichni zemřeli. A teď mě ještě vykopli z mého domova a že prý se nemám vracet. Řval jsem vzteky. Bezmocně jsem plakal. Pomalu jsem si však uvědomoval, že Správce mohl mít pravdu. Život mimo VAULT mě změnil. Ale i tak mu to nikdy nezapomenu.
TRIBE
Po nějakém čase se z naší skupinky stal kmen. Zamiloval jsem se do jedné jeho členky a měl jsem rodinu, stejně jako všichni ostatní.Založili jsme vesnici, skrytou za velkým kaňonem. Díky tomu je to teď bezpečný domov. Často jsem přemýšlel, co se stalo s VAULTem 13 a s jinými VAULTy, ale nikdy jsem neměl čas to prozkoumat.Naučil jsem ostatní dovednosti, které budou potřebovat k přežití. Lov, farmaření a jiné znalosti, co nás nakrmí. Vědu a inženýrství pro postavení našich domovů a bojování pro naši obranu. Má žena a já jsme vedli kmen. Ten rostl a sílil. Naši synové a dcery jsou nyní jeho vůdci. Jsem si jist, že kmen bude pod vedením našich dětí prosperovat i nadále.Má žena zemřela před rokem, a není dne, kdy bych nemyslel na její obličej. Vždy se mi vybaví, když pozoruji naše děti. Tento deník je dědictvím pro ně, pro jejich děti, a pro zbytek kmene.To je můj příběh.
-Poutník